Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Všechno jsi moudře učinil

28.01.2003, autor: Jana Sojčeková, kategorie: Křesťanský život

Často se modlíme za nemocné. Za jejich uzdravení, za ukončení jejich utrpení a za návrat do normálního života. To je naprosto přirozený, lidský a na první pohled jediný možný přístup k nemoci. Chápeme nemoc jako cosi cizího a nebezpečného. Něco jiného ovšem je, když dostaneme lehkou virózu: běžíme si pro neschopenkua těšíme se, jak si v posteli konečně odpočineme, kolik věcí dáme doma do pořádku, jak si přečteme knížky, na které jindy není čas. Také nemoc. Sice nepříjemná, ale skoro vítaná.

Toto dvojí chápání nemoci si snad ani neuvědomujeme. Ti nemocní, za které se modlíme, to jsou ti druzí. Nenapadne nás, že by i oni mohli chápat svou nemoc jako čas, kdy je možné dát spoustu věcí do pořádku, přečíst či napsat knihu, svým způsobem si odpočinout.

Nemoc je dobrodružství, které si nikdo dobrovolně nevybere. Izraelský národ v době vyhnanství v Babylóně prožíval nesmírné zoufalství. Tak daleko od jeruzalémského chrámu viděl zikkuraty postavené pro účely kultu Marduka, babylónského boha. Všechno kolem bylo jiné, cizí. Vyhnanství neznamenalo pro Izrael jen ztrátu svobody a území. Mnohem horší bylo nebezpečí ztráty důvěry v Boha. Jak mohl Bůh po tolika slibech dovolit takovou zkázu? Místo, které tolikrát ochránil, je zničeno, lid, kterému tolikrát odpustil, je vyhnán.

V této krajní beznaději se začíná ústní tradice vyvoleného národa formovat do prvních stránek Bible. Přes všechno, co se okolo děje, první a jediný mezi všemi je Hospodin, ne Marduk. Náš Bůh je mocnější, stvořil svět, stvořil jej dobrý a krásný. Izraeli hrozí zánik (není zde již ani vůdce, ani prince, ani proroka...), upíná se proto ke svému Stvořiteli a přes všechny pochyby vyzpívá svou důvěru. Oslaví Všemohoucího jako počátek a t
vůrce všeho v okamžiku, kdy se zdá, že Bůh svůj lid opustil.

Vážně nemocný si připadá jako Izrael, který byl odvlečen do Babylóna. Je odvlečen ze života, který považuje za normální, od svých přátel a zvyklostí, do naprosto neznámého a nepřátelského prostředí. Nemocnice, kde lékaři mluví velmi tiše a opatrně, přístroje, z kterých jde strach, nejistota a čekání, zmatek a bolest. Neví, co přijde zítra. Stojí proti skutečnosti bolesti a smrti.

Modlitba je v této chvíli křikem, který má přehlušit vše ostatní. Není zde sice Marduk a jeho kněží, jako v Babylóně, ale je zde mnoho zla, které se zdá být nepřekonatelně skutečné. Chrám víry, který si člověk postavil ve dnech spokojenosti a klidu, se ztrácí v nejistotě.

Pomalu, krok za krokem, rozjímám o Bohu. Nejprve není mnoho slov, jen zmatené otázky. Strach se formuje do útoku na Stvořitele. Jedno velké PROČ? JAK? KDY? ZA CO? Říci nyní se žalmistou Bohu "všechno jsi moudře učinil" se zdá absurdní..

Uznávám, že Bůh stvořil jakýsi svět; na slova dobrý a krásný je ještě brzo. Je dárce života. Daroval mi život a má nezadatelné právo si jej vzít. Může mou smrt proměnit v život. Nevím jak, stejně jako nechápu, jak stvořil svět. Vím jen, že to dokáže. Prozařuje svou přítomností celé stvoření, prozařuje můj život. Dává smysl všemu, i nemoci a smrti. Nerozumím, na prahu zoufalství přijímám, že nemohu rozumět všemu. "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." (Mt 26, 39)

Křik pomalu přestává být hněvivou výčitkou a modlitba se stává chválou. Snažím se udělat Bohu prostor a na chvilku odsunout své návrhy, jak by to mělo vypadat, a slavnostně uznávám, že on ví, co dělá. Bůh začal do mého srdce psát smlouvu. "Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem." (Jr 31, 33b).

Na tuto smlouvu ještě mnohokrát zapomenu, až se vrátím zpátky do běžného života, ale svým způsobem zůstává mým majetkem a nedovolí mi už klást Bohu podmínky a vyžadovat vysvětlení jeho
úradků. V mém vědomí zůstává jistota o Boží moudrosti a prozíravosti přesahující mou nepatrnost. Smrt už není katastrofa, ale cesta. Bůh mne naučil veliké věci. Nemohu rozhodovat, co je špatné a co je dobré. Nemohu si dávat podmínky ani stanovovat hranice, za které už nechci jít. Nemusím znát smysl, stačí, že ho zná Bůh.

Kdyby se mne tehdy zeptal, zda chci těžce onemocnět a setkat se s možností smrti, utekla bych už v půlce jeho otázky. Dnes vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla prožít. Byl to čas dát spoustu věcí do pořádku, přečíst si knihu Boží prozřetelnosti, napsat knihu důvěry a chvály, odpočinout si od všedních starostí, které ubírají v mém životě místo Bohu.

A ještě něčemu jsem se přiučila - jak důležitá je modlitba za nemocné. Právě oni potřebují velkou duchovní podporu. Nemodlím se už tolik za jejich uzdravení, spíš za to, aby svou nemoc prožili k větší slávě Stvořitele a k vlastní spáse. Aby se prožívané utrpení stalo školou Boží lásky a aby smlouva, kterou jim Bůh píše do srdce, zůstala jejich největším bohatstvím a měřítkem všech životních situací.






Převzato z časopisu Amen 2/00 s laskavým souhlasem nakladatelství Krystal OP.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2018
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump